MÝTUS 1: DĚTI S AUTISMEM SE NEMAZLÍ A NEJSOU KONTAKTNÍ

Většina dětí s autismem má fyzický kontakt ráda a svým
rodičům vyjadřuje pozitivní city (přijdou na klín, obejmou, dají
pusinku, vyjádří bližší vztah, projeví radost ze shledání, pociťují
separační úzkost, mohou být na jednoho z rodičů naopak nadměrně
fixováni).

MÝTUS 2: LIDÉ S AUTISMEM NEMAJÍ ZÁJEM O PŘÁTELSTVÍ

Lidé s autismem o přátelství často stojí, ale nevědí, jak
přátelství navázat a jak ho udržet. Často se o kontakt snaží velmi
neobratným způsobem. Jejich odlišné zájmy a jiný způsob komunikace
je staví mimo kolektiv vrstevníků. Při snaze získat si pozornost
a přátele se chovají sociálně nevhodně nebo jejich sociální
naivity pod příslibem přátelství zneužívají jejich vrstevníci.

MÝTUS 3: LIDÉ S AUTISMEM NENAVAZUJÍ OČNÍ KONTAKT

Řada lidí s autismem oční kontakt navazuje, podstatné
pro diagnostiku jsou funkce a kvalita očního kontaktu. Mnozí dospívající
či dospělí s autismem uvádí, že se oční kontakt naučili
používat, ale není pro ně přirozený. Rozdíl od běžného očního
kontaktu tak může být nepatrný či již nepostřehnutelný.