Mýty o autismu
Napsal(a) PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D.   
Středa, 17 listopad 2010

MÝTUS 1: DĚTI S AUTISMEM SE NEMAZLÍ A NEJSOU KONTAKTNÍ

Většina dětí s autismem má fyzický kontakt ráda a svým
rodičům vyjadřuje pozitivní city (přijdou na klín, obejmou, dají
pusinku, vyjádří bližší vztah, projeví radost ze shledání, pociťují
separační úzkost, mohou být na jednoho z rodičů naopak nadměrně
fixováni).

MÝTUS 2: LIDÉ S AUTISMEM NEMAJÍ ZÁJEM O PŘÁTELSTVÍ

Lidé s autismem o přátelství často stojí, ale nevědí, jak
přátelství navázat a jak ho udržet. Často se o kontakt snaží velmi
neobratným způsobem. Jejich odlišné zájmy a jiný způsob komunikace
je staví mimo kolektiv vrstevníků. Při snaze získat si pozornost
a přátele se chovají sociálně nevhodně nebo jejich sociální
naivity pod příslibem přátelství zneužívají jejich vrstevníci.

MÝTUS 3: LIDÉ S AUTISMEM NENAVAZUJÍ OČNÍ KONTAKT

Řada lidí s autismem oční kontakt navazuje, podstatné
pro diagnostiku jsou funkce a kvalita očního kontaktu. Mnozí dospívající
či dospělí s autismem uvádí, že se oční kontakt naučili
používat, ale není pro ně přirozený. Rozdíl od běžného očního
kontaktu tak může být nepatrný či již nepostřehnutelný.

MÝTUS 4:U ČLOVĚKA SE NEMŮŽE JEDNAT O PORUCHU AUTISTICKÉHO SPEKTRA,
PROTOŽE NEMÁ NARUŠENOU SCHOPNOST PŘEDSTAVIVOSTI, NAOPAK MÁ VELMI BOHATOU FANTAZII, VYTVÁŘÍ SI VLASTNÍ SVĚT, VYMÝŠLÍ SI NÁZVY POSTAV A PÍŠE POVÍDKY.

Přítomnost fantazie není diagnostickým kritériem, spíše porucha
představivosti, která ale zahrnuje mnohem širší aspekty než prostou
fantazii. Patří sem schopnost plánování, sebeorganizace
a schopnost účelně reagovat na změny. Navíc většina lidí s poruchou
autistického spektra má fantazijní svět poněkud rigidní,
téma se opakuje, výrazně na něm ulpívá a hranice mezi fantazií
a realitou není vždy zcela jasná.

MÝTUS 5: V RODINĚ SE PORUCHY AUTISTICKÉHO SPEKTRA NEVYSKYTUJÍ, NAOPAK
MAMINKA JE UZNÁVANÁ LÉKAŘKA A DĚDEČEK VEDOUCÍ KATEDRY JADERNÉ FYZIKY
.

Poruchy autistického spektra mají velký podíl dědičnosti, jejíž mechanismus
není přesně znám.
Řada lidí s mírnou poruchou autistického spektra dosáhla vysokého
vzdělání a stala se uznávanými odborníky. Mají výraznější
obtíže v sociální komunikaci, které mohou, ale nemusí mít vliv na
jejich společenské uplatnění. U žen bývají projevy Aspergerova
syndromu na první pohled méně zřetelné. Obvykle se jedná o lidi
s vyhraněnými zájmy, sebestředné, nepraktické, zvláštní, nespolečenské
nebo naopak kontaktní bez schopnosti adekvátního odstupu.
Založili rodiny, mají děti, u nichž autismus ale může
spadat do jakékoliv části spektra.

MÝTUS 6: VIDĚLI JSME NĚKOLIK LIDÍ S AUTISMEM A TI SE VELMI LIŠILI OD NAŠEHO DÍTĚTE/ZNÁMÉHO, DOMNÍVÁME SE TEDY, ŽE SE O AUTISMUS NEJEDNÁ.

Poruchy autistického spektra tvoří velmi různorodou diagnostickou
kategorii, projevy se výrazně liší. Stejnou diagnózu sdílí lidé
nadprůměrně inteligentní i s poruchami učení (s mentální retardací), spontánně navazující kontakt i uzavření, velmi pasivní i aktivní, s poruchami chéování. Někteří lidé s touto diagnózou vyžadují
speciální vzdělávání a neustálý dohled, jiní žijí samostatně,
jsou úspěšní v zaměstnání a vedou spokojený rodinný život.

MÝTUS 7: AUTISMUS JE MÓDNÍ, NEÚČELNÁ NÁLEPKA, KTERÁ DÍTĚ ZBYTEČNĚ STIGMATIZUJE

Otom, že autismus neúčelnou nálepkou není, by mohla vyprávět
řada rodičů, pedagogů a pracovníků sociálních služeb. Diagnóza
definuje jádrové obtíže a metody přístupu a rozvoje, které se pro
tyto osoby ukázaly jako účinné. Navíc v řadě případů umožňuje
i vzdělávací opatření, které dítěti umožní efektivnější výuku. Ročně
je v APLA diagnostikováno okolo 200 lidí s autismem, naprostá
většina rodičů a dospělých referuje diagnózu jako velmi přínosnou
a nutnou informaci i přes pochopitelné obtíže s jejím přijetím.

MÝTUS 8: AUTISMUS ČI ASPERGERŮV SYNDROM LZE DIAGNOSTIKOVAT „MEZI DVEŘMI“.

Mýtus, který se týká zejména odborníků. Řada profesionálů
má dojem, že autismus je pocitová diagnóza, kterou lze
stanovit v rozsahu několika vteřin až minut. K platnému kvalifikovanému
diagnostickému závěru je zapotřebí sestavení důkladné
anamnézy, podrobná analýza chování a profesní
zkušenost s různorodými projevy poruch autistického spektra
v různém věku.

MÝTUS 9: AUTISMUS JE VZÁCNÁ PORUCHA, KTERÁ SE TÝKÁ PÁR STOVEK LIDÍ V ČR.

Výskyt poruch autistického spektra v populaci
byla vypočítán na 1%. Toto vysoké číslo jasně
ukazuje autismus jako velmi naléhavý zdravotní
a sociální problém vyžadujícího řešení.*

MÝTUS 10: POKUD ZATAJÍME VÝSLEDKY
Z PŘEDCHOZÍCH VYŠETŘENÍ NEBO ZE ŠKOLY,
BUDOU VÝSLEDKY OBJEKTIVNĚJŠÍ.

Informace pro uzavření diagnózy by měly pro zvýšení spolehlivosti
diagnostického závěru pocházet vždy ze tří zdrojů, a to
z chování při vyšetření, od osob, které dítě dobře znají, ale nejsou
k němu výrazně emočně připoutáni, a od rodičů. Pokud
jeden z těchto stěžejních zdrojů informací vynecháme, pracujeme
s neúplnými údaji a může snáze dojít ke zkreslení výsledků.
Velmi důležitý pro diagnózu je popis chování dítěte
v kolektivu.
Informace jsou diagnostikem rámcově vždy ověřovány. Rodiče
mají prostor vyjádřit svůj postoj k informacím, které jsou ve zprávách
uvedené. Otevřená komunikace mezi diagnostikem a rodičem
je velmi důležitou součástí úspěšného diagnostického
procesu.

MÝTUS 11: LIDÉ S AUTISMEM BÝVAJÍ GENIÁLNÍ
JAKO RAIN MAN.

Poruchy autistického spektra se zhruba v polovině případů
pojí s mentálním postižením. Geniální schopnosti Rain
Mana se mohou u lidí s autismem vyskytovat, ale jde o extrémně
vzácné případy. Také lidé s Aspergerovým syndromem nemusí
mít výhradně nadprůměrný intelekt, ale jejich schopnosti se
mohou pohybovat i v pásmu podprůměru. Diagnóza Aspergerova
syndromu je neslučitelná s diagnózou mentální retardace.

MÝTUS 12: LIDÉ S AUTISMEM MAJÍ SVŮJ SVĚT,
NEVNÍMAJÍ, CO SE DĚJE KOLEM NICH, ZAJÍMAJÍ
SE VÍCE O VĚCI NEŽ LIDI, ROZHODLI SE
NEKOMUNIKOVAT. JEN KDYBY CHTĚLI, MOHLO BY BÝT
VŠE JINAK, ALE JSOU TAK TVRDOHLAVÍ.

Lidé s autismem mají výrazný handicap v různých schopnostech.
Emoční, sociální, komunikační schopnosti jsou výrazně omezené.
Není divu, že se do komunikace a sociální interakce nechtějí
často zapojovat. Přináší jím totiž nepochopení, nejistotu a úzkost
a před takovými situacemi se vrozeně všichni snažíme unikat či je
ignorujeme, protože nám nepřináší význam a užitek. Vyhýbání
se komunikaci a sociální interakci nevzniká primárně vlivem dobrovolného
rozhodnutí, ale je důsledkem handicapu. Ignorace ale
neznamená nevnímání, mnozí lidé s autismem sice nereagují, ale
vnímají velmi dobře.

MÝTUS 13: LIDÉ S AUTISMEM NEMAJÍ EMPATII.

Základní sdílení pocitů je vlastní již dětem v kojeneckém
věku a tato forma empatie často není u lidí s autismem
narušena. Empatie je jen jednou z dílčích schopností
umožňujících sociální interakci. Schopnost a složitost empatie se
s postupujícím věkem vyvíjí, překrývá se se sociálním dovednostmi,
např. společenským taktem, schopností poskytnutí útěchy
a pomoci apod. Na rozdíl od prostého sdílení pocitů jsou
sociální dovednosti u lidí s poruchou autistického spektra narušeny
vždy, ale u různých lidí do různé míry.

MÝTUS 14: ČLOVĚK S AUTISMEM ČI ASPERGEROVÝM
SYNDROMEM JE NEVYCHOVANEC,
IGNORANT A HULVÁT. KDYBY MU RODIČE
UŠTĚDŘILI PÁR NA ZADEK BYLO BY PO AUTISMU.

Chování tak skutečně může na okolí působit. Dospělí s Aspergerovým
syndromem mají kvůli sociální neobratnosti obtíže v zaměstnání,
v přátelských a partnerských vztazích. Děti jsou
považovány za nevychované a odpovědnost za jejich chování je
jednoznačně připisována rodičům. Děti s poruchou autistického
spektra jsou spíše než nevychované obtížně vychovatelné a velmi
náročné na péči. Rodiče se musí ve výchově angažovat mnohonásobně
více, mnohdy až nad hranice normálních možností, aby
dosáhli určitých pokroků. Obvykle potřebují při výchově odbornou
pomoc, běžné výchovné metody ani fyzické tresty prostě na
autismus nestačí.

MÝTUS 15: DÍTĚ MÁ AUTISMUS, NEDÁ SE
VYCHOVÁVAT.

Na otázku, zda se dítě s autismem dá vychovat k obrazu
rodiče, se nedá odpovědět stejně jako u dítěte s běžným vývojem.
Nicméně při znalosti problematiky poruch autistického spektra
u drtivé většiny dětí s autismem jsme schopni dosáhnout velkého
pokroku. Musíme mít na paměti, že i dítě s autismem můžeme rozmazlit. Pevně věříme, že angažovaný aktivní přístup rodičů zabezpečuje dítěti lepší prognózu.

MÝTUS 16: STRUKTUROVANÉ UČENÍ, KTERÉ
MI VŠICHNI NABÍZÍ, VYCHOVÁVÁ Z DĚTÍ
ROBOTY.

Strukturované učení není filozofie ani pedagogický směr, je to
jen metodika práce, která pomáhá snížit handicap v oblasti
exekutivních funkcí (organizace, plánování, orientace, soustředění)
a spolu s vizualizací informací jednoznačně napomáhá lidem
s PAS maximalizovat svoje schopnosti, lépe se adaptovat na požadavky
běžného života a přijímat ze svého okolí smysluplné informace.
Jádro pedagogické a výchovné práce ale zůstává stejné,
existuje i řada dalších metod, které lze v práci s dětmi účelně využívat
(např. nácviky sdílení pozornosti, rozvoj komunikačních
dovedností, terapie hrou, rozvoj smyslového vnímání a smyslové
integrace, kognitivně behaviorální terapie, behaviorální analýza).
Pro úspěšnou práci s dítětem je nejdůležitější laskavost, zaujetí,
empatie a selský rozum.

MÝTUS 17: PORUCHY AUTISTICKÉHO
SPEKTRA SE DAJÍ VYLÉČIT, NA INTERNETU LZE
NAJÍT ŘADU DOPORUČENÍ A PŘÍBĚHŮ
SE ŠŤASTNÝM KONCEM.

Internet je úžasným zdrojem informací. Bohužel však již automaticky
nezaručuje hodnotu těchto informací. Poruchy autistického
spektra se nedají klasickým způsobem vyléčit, jedná se
poruchu, která způsobuje ve specifických oblastech různě těžký
deficit. Nicméně se jedná o vývojovou poruchu, obraz i forma
handicapu se mohou v průběhu let u každého jednotlivce měnit,
a to často k lepšímu. Také vyšší vzdělání a dobré společenské zařazení,
které nejsou u autismu nemožné, mohou budit dojem vyléčení.
Alternativní léčbu autismu je třeba pečlivě zvážit, vzít
v úvahu vynaložené finance, čas, energii, vedlejší negativní vliv
na rodinu i dítě a neprokázaný účinek. Internet v tomto případě
není objektivní rádce.

MÝTUS 18: RODIČE ZAPŘÍČINILI AUTISMUS
SVÝM CHOVÁNÍM.

Stále se občas setkáváme s informacemi, že za chování
a postižení svých dětí mohou sami rodiče, například chybějící
bezpodmínečnou láskou, souhlasem s očkováním, jedením nekvalitních
potravin, nevhodnou výchovou. Tyto názory patří do
kategorie absurdní, autismus je porucha, která má genetickou
příčinou, i když mechanismus dědičnosti dosud není znám. Vina
na rodičích rozhodně neleží.

MÝTUS 19: LIDÉ S AUTISMEM NEVNÍMAJÍ ČI
ODMÍTAJÍ OKOLNÍ PODNĚTY, NIC
NEPOTŘEBUJÍ, NEJLEPŠÍ JE NECHAT JE BÝT.

Fakt, že lidé s autismem nekomunikují, odmítají spolupracovat či
se aktivně stahují ze společnosti neznamená, že jsou takto spokojeni
a že pro jejich život je nejlepší tento stav akceptovat. Zejména
děti, jejichž vývoj je velmi flexibilní a závislý na okolních
podnětech vyžadují velmi aktivní přístup. Mezi velmi účinné metody,
které usnadňují spolupráci a rozvoj dětí s autismem patří
strukturované učení a vizualizace informací. U osob, u kterých
se ještě nerozvinula nebo zůstala nerozvinuta řeč, je velmi důležitý
co nejčasnější rozvoj systému alternativní komunikace (např.
prostřednictvím obrázků). Obrázkový systém rozhodně nezbrzdí
nástup běžné řeči.

Aktualizováno ( Pondělí, 15 říjen 2012 )